Dívám se do nebe ještě je noc

stávám se tmou 

a město chameleon mění barvy kůže 

kamenní andělé s obličeji pinglů obrácených na víru

do jejichž sepnutých rukou jsem platil i bral zpět 

se pohnuli k prachu

myslím na ten večer 

kdy okna velkoměstských bytů rozsvěcuje policejní maják z okrsku  Hôtel-de-Ville 

ač má Solange nejsme přítomni Paříži ani Praze

aby s chvílemi světla přinášel i okamžiky tmy tam dovnitř kde jsme sami 

já s pěnou tvých ňader 

ty s vlasy v mých tříslech  

v bezpečí před vypínači a hlasy žárovek 

jež s ránem ztrácejí smysl stejně jako doteky a šepot

neboť co je noci je ve dne bolest  

a jakoby voněly umělé květiny

jež jsou vlastní nočním podnikům a hřbitovům což mnohdy bývá totéž 

když se poprvé nadechnu mlhy podobné tvému tělu

tam venku kde ulice nesou jména o nichž nepřemýšlíme

a tvé rty měkké jako brioška starého Antoine   

jenž své těsto míchá z hvězd a ryb a nechává si říkat jako jakýsi Saint Exupéry     

nesu na svých rtech jako ticho, kterému dnes budu věrný 

abys nemyslela, že snad mrtvý jsem